Dá se vzpomínka vymazat? Neurovědec o engramových buňkách + test

• Dva pohledy na zapomínání
• Vzpomínka, kterou lze přepracovat
• Engramové buňky: kde vzpomínka žije
• Co ukázaly pokusy na myších
• Molekulární přepínač
• Proč je na lidi ještě příliš brzy
• Reálný směr: podpora terapie
• Nejdůležitější poznatky
• Pět otázek: jak se vyrovnáváš s těžkými vzpomínkami? (test)

⇑Dva pohledy na zapomínání

Než se zeptáme, zda lze vzpomínku vymazat, pomůže se shodnout, co vlastně „vymazat“ znamená. Podle článku CORDIS zveřejněného 14. srpna 2026 existují k této otázce dva základní myšlenkové proudy.

První sahá k Ivanu Pavlovovi, ruskému nositeli Nobelovy ceny, který je nejznámější svými pokusy se psy. Ve 20. letech 20. století Pavlov navrhl, že vzpomínka slábne aktivním procesem potlačování. Jinými slovy, mozek nic nemaže, jen se učí starou vzpomínku držet pod kontrolou.

Druhý, novější pohled tuto představu obrací. Někteří vědci navrhli, že vymazání vzpomínek, zejména traumatických, může spočívat spíš v návratu k nim než v jejich odsouvání.

⇑Vzpomínka, kterou lze přepracovat

Proč by návrat ke špatné vzpomínce pomáhal? Vysvětlení je překvapivě prosté. Pokaždé, když si člověk něco vybaví, vzpomínka se na čas stane tvárnou a může se změnit.

Tato pružnost není jen laboratorní kuriozita. Je to přesně ten jev, který využívá expoziční terapie. Při ní se člověk záměrně vrací k obtížnému zážitku v bezpečném prostředí, aby se vzpomínka mohla přetvořit, a nebyla jen pohřbená.

⇑Engramové buňky: kde vzpomínka žije

Johannes Gräff pracuje v Brain Mind Institute na Spolkové vysoké technické škole v Lausanne (EPFL) ve Švýcarsku. Upozorňuje na jednu myšlenku, která v posledních letech obor změnila.

„Klíčovým průlomem posledních let je koncept toho, jak se vzpomínky ukládají v takzvaných engramových buňkách,“ říká Gräff. „Myšlenka je taková, že kdykoli se naučíme nebo zažijeme něco nového, aktivují se buňky v našem mozku a zanechají paměťovou stopu.“

Vzpomínka tedy neplave někde v mozku v abstraktní podobě. Je vázána na konkrétní skupinu buněk, které byly aktivní, když se událost odehrála. Díky tomu ji lze, alespoň teoreticky, vyhledat a zkoumat.

⇑Co ukázaly pokusy na myších

Gräff a jeho tým to ověřovali v projektu Remote memory traces, financovaném Evropskou radou pro výzkum. Na myších dokázali identifikovat a označit neurony, které se aktivují při jedné konkrétní traumatické vzpomínce.

Pokusy přinesly několik klíčových zjištění:

• „odučení“ konkrétní vzpomínky probíhá ve stejných buňkách, které traumatickou vzpomínku uchovávají;
• to naznačuje, že opouštění vzpomínky se odehrává na buněčné úrovni;
• následné testy naznačily, že myši dokázaly vzpomínku na traumatickou událost úspěšně odučit.

Gräff však volí slova opatrně. „Následné testy naznačily, že myši dokázaly úspěšně odučit, nebo chcete-li vymazat, vzpomínku na traumatickou událost,“ říká. „Přesnější však je říct, že byla vymazána asociace s konkrétní traumatickou událostí.“

Ten rozdíl je důležitý. U myší zmizelo propojení mezi událostí a strachem, který se k ní vázal, ne nutně každá stopa samotné události.

⇑Molekulární přepínač

Nasnadě je otázka, zda by se tyto poznatky daly využít k cílenému vymazání jedné konkrétní vzpomínky. „Teoreticky je to možné,“ konstatuje Gräff. „U myší se nám podařilo vložit do engramových buněk molekulární přepínač. Jeho vypnutí se vzpomínky účinně zbavilo.“

Přepínač, který odstraní jednu vzpomínku a zbytek nechá nedotčený, zní jako science fiction, ale u myší fungoval.

⇑Proč je na lidi ještě příliš brzy

A tady přichází ten háček. Vymazat vzpomínku v lidském mozku by bylo řádově složitější než u myší.

Gräff dilema popisuje zřetelně. „Hypoteticky, mohli bychom pomocí genové terapie zapínat a vypínat konkrétní neurony?“ ptá se. „Řekl bych, že ano, ale s výhradou, že bychom v tuto chvíli šli naslepo a nevěděli bychom jistě, zda mažeme jednu vzpomínku, a ne jinou. Takže tento přístup teď prostě není možný.“

Stručně řečeno, problém není v samotné myšlence, ale v přesnosti. Bez přesné znalosti, které buňky uchovávají kterou vzpomínku, by pokus smazat jeden zážitek mohl stejně dobře poškodit jiný.

⇑Reálný směr: podpora terapie

Místo zákroku, který vzpomínky maže, se Gräff zaměřuje na něco praktičtějšího. Chce stavět na poznatcích o „odučování“ traumatických událostí a zjistit například, zda by bezpečná farmakologická řešení mohla zvýšit přínos expoziční terapie.

Pokud to půjde, mohlo by to výrazně pomoci lidem s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Cílem by nebylo vymazat jim minulost, ale pomoci jim čelit traumatickým vzpomínkám a jít dál.

⇑Nejdůležitější poznatky

Mazání vzpomínek už není čistá fantazie, alespoň v laboratoři. Výzkum engramových buněk ukazuje, že vzpomínky jsou uloženy ve specifických skupinách neuronů a že „odučování“ probíhá právě v nich. U myší stačil k odstranění vzpomínky dokonce molekulární přepínač. U lidí by byl stejný přístup ale mnohem složitější a prozatím není proveditelný. Nejnadějnější cestou je podpora stávajících léčebných postupů, jako je expoziční terapie, která by lidem s PTSD mohla pomoci čelit těžkým vzpomínkám místo toho, aby je zapomínali.

⇑Pět otázek: jak se vyrovnáváš s těžkými vzpomínkami? (test)